Zašlým provozem staré Vlněny prosvítá slunce do útulného ateliéru na desítky Lenčiných obrazů. Pobíhající děti, psi, vzpomínky na školu, historky, všechno to těká kolem a občas se vyjeví na některém plátně. Věci dávno zapomenuté, ale tak důvěrně známé – vyhlazování alobalových obalů z čokoládových figurek nebo plastoví indiáni v nelítostných soubojích na okně v kuchyni, každého nutí posedět ještě o chvilku déle. Ale čas uteče a je potřeba všechno shromáždit, utřídit, popsat a dohledat. Pak citlivě odstranit nedokonalosti fotografie, pečlivě vyladit barevnost, navrhnout nerušivé prostředí pro prohlížení samotných obrazů a zabalit vše do výrazné typografie. „Tak co na to říkáš?” – „Jak můžeš dát tyhle dva obrazy k sobě!” Osobní portfólio je velmi, velmi křehká záležitost a zvenčí je k němu potřeba přistupovat velmi, velmi opatrně.